Miluju éropress!

První kafe jsem si dal v roce 1989 na podzim. V pivnici soběslavského hotelu Slunce číšník neuvěřil, že je mi osmnáct (chybělo dva roky a něco), a když jsem pohrdl nabídkou točené limonády, postavil přede mne turka. Byl listopad, venku chodily davy s trikolórou na klopě, bolševik se hroutil. Já se začal hroutit v momentě, kdy jsem polkl první doušek.

Čas hojil rány dlouho - ke kafi jsem se vrátil až po maturitě. Psal se devadesátý druhý a vrcholem kávového umu byl ještě pořád turek. Já si ho dával většinou jen tak. S cukrem. Někdy s mlíkem. Občas s rumem. Občas s citronem. To když toho rumu předtím bylo moc.

Další mezník - rok 2009. Žádné prozření, žádné "piccolo neexistuje, vy debilové!" ale nečekejte. Když jsem si mohl v Euromedii coby knihkupec vybrat dárek za obraty nad plán, vybral jsem prostě náhodou kávovar. Siemens TK 52001. Krásný, černý, s tryskou. Slouží dodneška.

Skutečný kávomil se ze mě stal až loni, když jsem začal spolupracovat s Michalem Jirkem (ČerstváKáva.cz). Michal je blázen do kávy. A poloblázna (zatím) udělal i ze mě. Dogmatik, rozuměj kafefašoun, ale nejsem. Je mi jedno, když najdu na nápojovém lístku v kavárně piccolo a baristu si pořád pletu s bagristou. Ale nepiju už kafe, ale kávu. Čerstvě mletou. Arabiku. Voňavou. Bez lógru, doma připravovanou.

Propadl jsem kávoserepetičkám. Vlastníme se ženou moka konvičku, french press a aeropress. A kvůli němu vlastně tenhle článek sepisuju.

Žádný způsob přípravy kávy mě totiž zatím nebavil tak jako aeropress. Moc nestojí, vydrží věky a kávu připraví za minutu. Nasaď filtřík, nalij vodu, pár sekund počkej. Pak nasaď píst a zatlač. Až to pšoukne a zavoní, je hotovo.

A teď sorry. Éropres čeká. Závislák ale ještě nejs...

Můj rok 2014

Tak jo. Tady to mám. Černé na bílém.

Můj rok 2014?

Osobní:

• Moc práce, moc práce, moc práce. To byl rok 2013. Tři děti a hypotéka, zvolnit nemůžu, říkal jsem na potkání. Houbeles, můžu. A zvolním. Peníze fakticky nejsou všechno.
• Dopíšu knížku, o které jsem tvrdil, že jí dopíšu loni. Příběh, jenž mi v hlavě leží od doby, kdy jsem byl několik let v blázinci.
• Opravuji: Kdy jsem pracoval několik let v blázinci. 
• Budu se míň dívat kolem sebe. Na Facebooku a Twitteru. Je to pseudosvět, bez kterého se vcelku obejdu. A který se obejde bez mých příspěvků. Bude jich o dost míň než loni.
• Obnovím styky s offline kamarády, na které nemám poslední roky čas, protože práce. 
• Aspoň pětkrát zajdu na pivo s Martinem Kolčabou. Jsme skorosousedi.

Pracovní:

• I v roce 2014 jsem na volné noze. Tady nevidím možnost změny. 
• Zůstávám "copywriterem s přesahem". Dělám marketing selského rozumu, e-mailing (včetně segmentace databází), komunikaci, socky, firemní blogy, smysluplný obsah. 
• Budu víc školit. Začnu hned v lednu, čímž zdravím do mrakodrapu u libeňského mostu:)
• Chci se stejně jako loni pracovně potkávat s lidmi, kteří mě inspirují. Pár jmen? Vlasta Vávrů, Jirka Vlček, Jirka Chomát, Bára Rektorová, Michal Jirek, Martin Jelínek a další.

Hudba, film, knížky:

• Pokukuju po digitálním pianu. Nehrál jsem dva roky. A svrbí mě prsty.
• Knížky. Loni jsem jich přečetl kolem devadesáti. Detektivky, českou beletrii, humor, noir. Po 30 letech jsem se vrátil ke sci-fi a fantasy (díky Jirko Vlčku!). Letošní cíl -
  100-120 přečtených knížek. Beletrie.
• V hudbě jsem loni objevil Samuela Barbera a Arvo Parta. Letošek? Nechám se překvapit.
• Čtyřikrát jsem loni viděl Poslední pokušení Ježíše Krista. Vždycky s pusou dokořán. Přesně takhle si představuju Mesiáše. Jako chlápka, který si se sebou neví rady. Letos zatím žádný filmový plán nemám. Knížky mají přednost.

Čeho se vyvaruji:

• Rychlých soudů a odsudků, hodnocení cizí práce, vyjadřování se k věcem, kterým zase až tak moc nerozumím. Sám jsem si letos vykoledoval zářez na pažbě hatera-profesionála a moc jsem se nebavil. 
• Věty "Teď nemám čas". Obzvlášť si ji zakazuju říkat manželce, dětem a lidem, které mám rád. 
• Odkládání práce "na pak". 
• Hloupých reakcí na kritiku.
• Jinak není nic, s čím bych neuměl žít.